Dlouho jsem nevěděl, jak tenhle článek ke dvacetiletí našeho časopisu pojmout. A nevím to pořád. K časopisu Podkarpatská Rus (a samozřejmě k Podkarpatské Rusi jako takové) mám opravdu osobní vztah, tudíž mi všechny moje – skutečně nedokonalé – nápady na to, co a jak napsat, připadaly těžko sdělitelné, jiné pak zase banální, obyčejné nebo příliš patetické. Nakonec jsem se přestal trápit (mimo jiné i díky neúprosně se blížící uzávěrce) a řekl jsem si: prostě si jen tak zavzpomínám.
Před dvaceti lety to všechno začínalo. O nějakém tisku se mluvit nedalo, množilo se z klasických blán, rozsah časopisu postupně rostl z jednoho listu na několikastránkové periodikum. Pamatuji si mámu, jak kreslila a rýsovala takzvaný špígl (i když jsme spolu už nebydleli, měl jsem pocit, že je do toho zabraná skoro vždycky, když jsem za ní přišel), vypočítávala velikost obrázků podle množství textu, počítače v té době byly ještě v nedohlednu, a ona srdnatě vytvářela jedno číslo za druhým. Vždycky jí to vyšlo. Obdivoval jsem to. Přesnost jejích výpočtů byla slušná, obrázky dobré, občas jsem měl pocit, že by namísto časopisu měl vyjít jeho nádherný předkreslený vzor. Jako bych uvítal u některých filmů vydání storyboardů. Tahle mámina nakreslená čísla by měla přijít do muzea. (Zdali je ještě, mámo, máš schovaná?).
Postupem doby časopis měnil podobu, řeklo by se – profesionálním směrem. Pro čtenáře dobře, pro pamětníky možná škoda. Ale je na co vzpomínat. Dnes je podoba Podkarpatské Rusi, myslím si, zcela specifická, perfektní, tenhle časopis hned poznáte mezi tisíci jinými. Mluvím o vzhledu; obsah byl vždycky maximálně zajímavý. Určitě k tomu, vedle mámy (která na tom má ovšem nedocenitelnou zásluhu), přispěla i řada dobrovolných přispěvatelů, lidí s obrovskými životními zkušenostmi a prožitky, lidí, kteří znali jiné navýsost zajímavé lidi, osob moudrých a mnohdy i s netušeným literárním talentem. Jejich texty, fotografie a výtvarná díla časopis nesmírně obohatily a stále obohacují. Všechna vydaná čísla časopisu tak dohromady dávají pestrou a samozřejmě i dramatickou a bolestnou kroniku Podkarpatské Rusi, rusínských oblastí jinde ve světě a koneckonců i rusínského národa.
Je to čtení jímavé a poučné. A mnohdy při čtení jednotlivých statí před jejich autory smekám. Čímž se dostávám k tomu, co mi spolupráce s naším časopisem dala. Jednak profesní soužití s mámou, jednak ono výše zmíněné poučení, jednak seznámení s některými vzácnými osobnostmi. Velice si vážím třeba toho, že jsem se mohl znát s panem učitelem a fotbalistou Alexou Bokšayem. Člověkem, který spoluvytvářel dějiny pedagogiky a sportu na Podkarpatské Rusi i v Československu. A hřálo mě u srdce, když jsem zjišťoval, že nejen Praha, ale celá republika je plná jeho vděčných žáků a fanoušků (z nichž mnozí zase psali a píší dějiny jiných odvětví kulturního, společenského, politického či sportovního života).
Pan Bokšay je jeden příklad za všechny ty, se kterými jsem se díky Podkarpatské Rusi měl možnost seznámit nebo u kterých jsem díky časopisu objevil jejich vztah k rusínství a onomu malému, leč kouzelnému kousku země východně východně od Slovenska (a samozřejmě i k rusínským územím na Slovensku, v Rumunsku, Polsku, Slovinsku nebo třeba v Kanadě a Spojených státech). I já mám k téhle zemi blízko. Byl jsem tam několikrát a doufám, že se na Podkarpatskou Rus ještě párkrát podívám. Každopádně ale náš časopis je neustálou spojnicí s touto zemí. Díky Podkarpatské Rusi jsem tedy alespoň trošku pořád i na Podkarpatské Rusi. Čímž vysvětluji název svého vyznání k dvacátým narozeninám časopisu. Tedy shrnuto: Lidé – země – časopis, jak se to rýmuje?! Skvěle!
A nakonec zcela banálně: všechno nejlepší ke dvacetinám. Podkarpatská Rus je nádherná a svůdná slečna v nejlepších letech – a věřím, že ještě aspoň sto let bude.
TOMÁŠ PILÁT
