Cesty a Křižovatky.
Podkarpatská Rus, Morava, Čechy/Světla Mathauserová.- Praha : Břeh / SPPR, 2011

Knihu pamětí paní profesorky Světly Mathauserové nejlépe vystihuje lektorský posudek dr.V.Šrámkové z kterého vyjímáme :
Paměti Světly Mathauserové (1924-2007), které zamýšlela věnovat své nejmladší vnučce, nezapřou, že jejich autorka nebyla jen prostou milující babičkou, která chtěla vnučku potěšit vzpomínáním na své dětství, ale byla i vysokoškolskou učitelkou, profesorkou ruské literatury  na Filozofické fakultě University Karlovy.
Světla Mathauserová se narodila na Podkarpatské Rusi a v ní prožila své harmonické dětství i počátek gymnaziálních let, okouzlena krajinou a zaujata jejími lidmi, ať už to byli Češi, Rusíni, Židé či Maďaři. Vzpomíná na tamější život s citem a láskou, ale také nezapře  svou hlubokou vzdělanost, názory, které zformovalo její vzdělání a celý pozdější život, ani vnitřně vyrovnanou a pevnou osobnost. Své zcela osobní vzpomínání a organicky prokládá historickými, jazykovědnými i kulturně historickými komentáři.
Kniha vychází za  finanční podpory Ministerstva kultury

Padlí hraničáři 1938-1939 - http://www.codyprint.cz/padli/index.html

Součástí jsou také informace o padlých obráncích Podkarpatské Rusi:
Po desítkách let neustálého opakování se v našich médiích a bohužel i v historiografii ustálilo klišé, že v roce 1938 se Československo vzdalo bez jediného výstřelu. Bez jediného výstřelu se možná vzdal prezident, vláda, vůdcové politických partají a ministerští úředníci v teple svých kanceláří. Fakt, že o čsl. pohraničí svedli příslušníci našich bezpečnostních složek krvavou válku, které se zúčastnilo na obou stranách konfliktu mnoho desítek tisíc mužů, se po roce 1945 nehodil připomínat ani československým, ani zahraničním politikům
Dobře utajovaná pohraniční válka začala boji o české a moravskoslezské pohraničí (od 13. září do 31. října 1938) a pokračovala obranou Slovenska a Podkarpatské Rusi (od 5. října 1938 do 17. března 1939). Válka byla vedena prostřednictvím teroristických jednotek, které byly cvičeny a vyzbrojeny v Německu, Polsku a Maďarsku.
(Tato webová prezentace není zaměřena na padlé vojáky, ale pro úplnost dodejme, že armádní ztráty na mrtvých od září 1938 do ledna 1939 byly přibližně 50 mužů; při bojích o Podkarpatskou Rus v březnu 1939 padlo dalších 30 mužů. Zhruba 230 příslušníků armády bylo ve válce o čsl. pohraničí zraněno.)

Čtvrté číslo časopisu roku 2011:
- Vychází kniha pamětí Světly Mathauserové
- O Marmaroši, Užhorodě i o dobrém víně
- Volovec, podkarpatský Davos
- Putování po Podkarpatské Rusi
- Olexa Borkaňuk, hrdina 2. světové války
- Jak se žilo v Majdanu
- Ivan Pop o jedné zapomenuté diskusi

Hezké Vánoce, mnoho štěstí a zdraví v roce 2012
přeje výkonný výbor SPPR.

Dlouho jsem nevěděl, jak tenhle článek ke dvacetiletí našeho časopisu pojmout. A nevím to pořád. K časopisu Podkarpatská Rus (a samozřejmě k Podkarpatské Rusi jako takové) mám opravdu osobní vztah, tudíž mi všechny moje – skutečně nedokonalé – nápady na to, co a jak napsat, připadaly těžko sdělitelné, jiné pak zase banální, obyčejné nebo příliš patetické. Nakonec jsem se přestal trápit (mimo jiné i díky neúprosně se blížící uzávěrce) a řekl jsem si: prostě si jen tak zavzpomínám.

Před dvaceti lety to všechno začínalo. O nějakém tisku se mluvit nedalo, množilo se z klasických blán, rozsah časopisu postupně rostl z jednoho listu na několikastránkové periodikum. Pamatuji si mámu, jak kreslila a rýsovala takzvaný špígl (i když jsme spolu už nebydleli, měl jsem pocit, že je do toho zabraná skoro vždycky, když jsem za ní přišel), vypočítávala velikost obrázků podle množství textu, počítače v té době byly ještě v nedohlednu, a ona srdnatě vytvářela jedno číslo za druhým. Vždycky jí to vyšlo. Obdivoval jsem to. Přesnost jejích výpočtů byla slušná, obrázky dobré, občas jsem měl pocit, že by namísto časopisu měl vyjít jeho nádherný předkreslený vzor. Jako bych uvítal u některých filmů vydání storyboardů. Tahle mámina nakreslená čísla by měla přijít do muzea. (Zdali je ještě, mámo, máš schovaná?).

Postupem doby časopis měnil podobu, řeklo by se – profesionálním směrem. Pro čtenáře dobře, pro pamětníky možná škoda. Ale je na co vzpomínat. Dnes je podoba Podkarpatské Rusi, myslím si, zcela specifická, perfektní, tenhle časopis hned poznáte mezi tisíci jinými. Mluvím o vzhledu; obsah byl vždycky maximálně zajímavý. Určitě k tomu, vedle mámy (která na tom má ovšem nedocenitelnou zásluhu), přispěla i řada dobrovolných přispěvatelů, lidí s obrovskými životními zkušenostmi a prožitky, lidí, kteří znali jiné navýsost zajímavé lidi, osob moudrých a mnohdy i s netušeným literárním talentem. Jejich texty, fotografie a výtvarná díla časopis nesmírně obohatily a stále obohacují. Všechna vydaná čísla časopisu tak dohromady dávají pestrou a samozřejmě i dramatickou a bolestnou kroniku Podkarpatské Rusi, rusínských oblastí jinde ve světě a koneckonců i rusínského národa.
Je to čtení jímavé a poučné. A mnohdy při čtení jednotlivých statí před jejich autory smekám. Čímž se dostávám k tomu, co mi spolupráce s naším časopisem dala. Jednak profesní soužití s mámou, jednak ono výše zmíněné poučení, jednak seznámení s některými vzácnými osobnostmi. Velice si vážím třeba toho, že jsem se mohl znát s panem učitelem a fotbalistou Alexou Bokšayem. Člověkem, který spoluvytvářel dějiny pedagogiky a sportu na Podkarpatské Rusi i v Československu. A hřálo mě u srdce, když jsem zjišťoval, že nejen Praha, ale celá republika je plná jeho vděčných žáků a fanoušků (z nichž mnozí zase psali a píší dějiny jiných odvětví kulturního, společenského, politického či sportovního života).
Pan Bokšay je jeden příklad za všechny ty, se kterými jsem se díky Podkarpatské Rusi měl možnost seznámit nebo u kterých jsem díky časopisu objevil jejich vztah k rusínství a onomu malému, leč kouzelnému kousku země východně východně od Slovenska (a samozřejmě i k rusínským územím na Slovensku, v Rumunsku, Polsku, Slovinsku nebo třeba v Kanadě a Spojených státech). I já mám k téhle zemi blízko. Byl jsem tam několikrát a doufám, že se na Podkarpatskou Rus ještě párkrát podívám. Každopádně ale náš časopis je neustálou spojnicí s touto zemí. Díky Podkarpatské Rusi jsem tedy alespoň trošku pořád i na Podkarpatské Rusi. Čímž vysvětluji název svého vyznání k dvacátým narozeninám časopisu. Tedy shrnuto: Lidé – země – časopis, jak se to rýmuje?! Skvěle!
A nakonec zcela banálně: všechno nejlepší ke dvacetinám. Podkarpatská Rus je nádherná a svůdná slečna v nejlepších letech – a věřím, že ještě aspoň sto let bude. 

TOMÁŠ PILÁT

Dne 8.12. se v Brně uskutečnilo setkání a přehlídka národnostních menšin žijících a působících v tomto městě. V hlavním programu i doprovodné části setkání – gastronomii, se představili i Rusíni.
Národní písně zazpívala Oxana Korol a Nadja Syabrenko za doprovodu CM Púčik. V rámci vystoupení byly prezentovány i původní lidové rusínské oděvy z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska.
Dalšími účastníky byla nár.menšina slovenská, polská, německá, ruská a ukrajinská, bulharská, romská a další.Koncert se konal pod záštitou primátora statutárního města Brna Romana Onderky a za podpory Jihomoravskoho kraje. Hlavním organizátorem bylo Slovenské folklorní sdružení Púčik.